Můj knižní seznam

26. june 2017 at 15:36 | Jane
Velmi pravděpodobně následující seznam nezahrnuje vše, co jsem kdy přečetla, proto ho prosím berte s nadsázkou. Ono je totiž docela dost těžké, vzpomenout si, co všechno se mi kdy dostalo do ruky, ale snad se seznam bude postupně rozrůstat. Určitě ho budu aktualizovat :).

Přečtené knihy:

A
Louisa May Alcott - Malé ženy
Heather Armery - Staré řecké báje a pověsti
Jane Austen - Opatství Northanger
Jane Austen - Pýcha a předsudek
Jane Austen - Rozum a cit
Jane Austen, Charlotte Brontë - Hledání štěstí

B
Emily Brontë - Na větrné hůrce
Charlotte Brontë - Jane Eyre
Charles Bukowski - Hollywood
 

Po dvacáté čtvrté

24. june 2017 at 23:05 | Jane.
Pár dní nazpátek jsem měla narozeniny, dvacáté čtvrté narozeniny.

Den jako každý jiný? Pravděpodobně ano, ale jak to tak bývá, když má člověk narozeniny, začne o životě, alespoň na chvíli, přemýšlet o kousek více než obvykle. Mít dvacet čtyři není ani zdaleka takové, jak jsem si to před pár lety představovala. Dokonce bych řekla, že je to jeden z nejpitomějších milníků, kterého jsem se prozatím dožila.

Samozřejmě, že to neplatí pro každého, věřím, že existuje spousta mladých lidí, kteří mají ve dvaceti čtyřech, jak se tak říká "jasno" a "pořešeno", ale já k nim tedy rozhodně nepatřím.

Dvacet čtyři je zvláštní číslo, je to číslo, které o vás prozrazuje, že už jste přeci jenom nějaký ten pátek považováni za dospělého jedince, ačkoli se tak zatím ani zdaleka necítíte. Je to číslo, které vám nedovoluje ospravedlňovat věci, které jste doposud nestihli anebo naopak kompletně zvorali tím, že je vám přece "jen dvacet", protože to už tak úplně není pravda, a to vzhledem k faktu, že ke čtvrtstoletí to máte, co by kamenem dohodil.

Kým chci být až vyrostu

28. january 2017 at 21:18 | Jane.
Rozhodla jsem se správně? Má to, co dělám nějaký smysl? Kam mě mé rozhodnutí přivede?

Tyhle otázky si pravděpodobně čas od času položí každý z nás. A pokud jste právě v tomhle dotazníkovém stádiu života, tak vás možná napadají stejně expresivní odpovědi, jako mě. Kam mě to všechno jednou přivede…

Vždycky jsem samu sebe považovala za člověka, který se řídí především rozumem. Samozřejmě pominuli období zhruba okolo šestnáctého roku života, kdy jsem občas mozek schovávala hluboko do kapsy a raději místo něj hlavu zdobila brýlemi (asi tušíte jakou měly barvu), ale o tom snad někdy jindy…

Racionalita je zkrátka má parketa.
 


Ještě nechoď spát

20. october 2016 at 20:53 | Jane
Už to bude skoro měsíc... Čemuž se mi v tuhle chvíli snad ani věřit nechce, protože mám, bez sebemenší nadsázky, stále v živé paměti každičkou minutu oněch víkendových dní.

A tak tu teď ležím na posteli, zírám na monitor a napadá mě jedna jediná věc - jak zvláštní veličinou je vlastně čas. Nedá se uchopit, nelze ho spatřit, zpomalit či alespoň na chvíli zastavit, natož pak vrátit zpátky. Člověk je proti němu bezmocný, a jediné, co je mu dovoleno, je zcela se času podvolit a nechat se jím vést... Jak minuty jedna za druhou svým nevyzpytatelným tempem plynou, čas od času se i sám čas nepozorovaně vkrádá do našich myslí (tedy alespoň ta má mysl je v poslední době značně průchozí). A v takovýchto okamžicích, kdy si čas pootevře dvířka až k myšlenkám, právě tehdy nám dává nejvíce pocítit svou pravou podstatu - totiž vzácnost. V obyčejném sychravém odpoledni by se možná mohlo zdát, že nic jako čas vlastně neexistuje, ale... občas je člověku dovolena ještě jedna věc, a sice pocítit tok času, a mnohdy jsou to právě tyhle chvíle, na které by člověk snad nejraději zapomněl.

Toho víkendu se stalo všechno. Jsem si naprosto jistá, že ještě nikdy v životě jsem emoční škálou všeho druhu neprolítla tak rychle, jako za oněch osmačtyřicet hodin.

Hvězdy září v srpnu!

3. september 2016 at 18:45 | Jane
Tak jo, po krátké úvaze jsem se rozhodla vydat veřejné prohlášení, jak se to tak normálně v obdobných situacích dělává, o tom, že si zcela upřímně a bez jakéhokoli přehánění začínám myslet, že poslední srpnový den roku 2016 se skutečně stal tím, který jednou vejde do dějin!

No, dobře, pravděpodobně ne do celosvětových, ale do těch mých malých soukromých dějin teda určitě! Konečně se ze mě totiž stal mnou dlouho očekávaný diplomovaný blbec.

Když se ohlédnu zpátky na posledních 365 dní svého života, tak mě napadá spousta přívlastků, kterými bych ten uplynulý rok počastovala, ale označení dobrý byste v onom výčtu hledali zhruba asi tak snadno, jako jehlu v kupce sena.

V určitých osobních ohledech, o školních úspěších nemluvě, to byl rok přímo strašnej. Občas byl dokonce tak strašnej, že už jsem pomalu ani nevěřila, že to všechno, čím jsem si v daný moment procházela, by mohlo vyústit v něco dobrého. Znáte to, když se s…, tak pořádně!

No a pak, začátkem června, přišla poslední kapka v podobě částečně neúspěšných státnic. Většina z mých prázdninových dnů se pak díky tomu vezla na pesimistický vlně, a ačkoli by se mohlo zdát, že vlastně o nic nejde (což taky v podstatě nešlo), i tak to se mnou pěkně zamávalo.

Ani se nebudu pokoušet popsat vám, jaký to byl pocit, vědět, že druhý pokus, jak završit svá dosavadní studia, je zároveň posledním, a žádná třetí šance jako u maturity zkrátka není přípustná.

Next articles


Where to go next