What feels like the end is often the beginning.

STORYTELLER

7. january 2017 at 15:17 | Jane

Uvařte si teplý čaj, pohodlně se uvelebte do svého oblíbeného křesla a čtěte :-).


_______________________________________________________

Long stories

delší příběhy na pokračování



_______________________________________________________

Short stories

krátké povídky a staré školní slohovky ze dna mého šuplíku


_______________________________________________________

Little poems

veršovánky z pera básnického střeva

| A Poem |
 

Víkend

20. october 2016 at 20:53 | Jane |  TEATIME
Už to bude skoro měsíc... Čemuž se mi v tuhle chvíli snad ani věřit nechce, protože mám, bez sebemenší nadsázky, stále v živé paměti každičkou minutu oněch víkendových dní.

A tak tu teď ležím na posteli, zírám na monitor a napadá mě jedna jediná věc - jak zvláštní veličinou je vlastně čas. Nedá se uchopit, nelze ho spatřit, zpomalit či alespoň na chvíli zastavit, natož pak vrátit zpátky. Člověk je proti němu bezmocný, a jediné, co je mu dovoleno, je zcela se času podvolit a nechat se jím vést... Jak minuty jedna za druhou svým nevyzpytatelným tempem plynou, čas od času se i sám čas nepozorovaně vkrádá do našich myslí (tedy alespoň ta má mysl je v poslední době značně průchozí). A v takovýchto okamžicích, kdy si čas pootevře dvířka až k myšlenkám, právě tehdy nám dává nejvíce pocítit svou pravou podstatu - totiž vzácnost. V obyčejném sychravém odpoledni by se možná mohlo zdát, že nic jako čas vlastně neexistuje, ale... občas je člověku dovolena ještě jedna věc, a sice pocítit tok času, a mnohdy jsou to právě tyhle chvíle, na které by člověk snad nejraději zapomněl.

Toho víkendu se stalo všechno. Jsem si naprosto jistá, že ještě nikdy v životě jsem emoční škálou všeho druhu neprolítla tak rychle, jako za oněch osmačtyřicet hodin.

Hvězdy září v srpnu!

3. september 2016 at 18:45 | Jane |  TEATIME
Tak jo, po krátké úvaze jsem se rozhodla vydat veřejné prohlášení, jak se to tak normálně v obdobných situacích dělává, o tom, že si zcela upřímně a bez jakéhokoli přehánění začínám myslet, že poslední srpnový den roku 2016 se skutečně stal tím, který jednou vejde do dějin!

No, dobře, pravděpodobně ne do celosvětových, ale do těch mých malých soukromých dějin teda určitě! Konečně se ze mě totiž stal mnou dlouho očekávaný diplomovaný blbec.

Když se ohlédnu zpátky na posledních 365 dní svého života, tak mě napadá spousta přívlastků, kterými bych ten uplynulý rok počastovala, ale označení dobrý byste v onom výčtu hledali zhruba asi tak snadno, jako jehlu v kupce sena.

V určitých osobních ohledech, o školních úspěších nemluvě, to byl rok přímo strašnej. Občas byl dokonce tak strašnej, že už jsem pomalu ani nevěřila, že to všechno, čím jsem si v daný moment procházela, by mohlo vyústit v něco dobrého. Znáte to, když se s…, tak pořádně!

No a pak, začátkem června, přišla poslední kapka v podobě částečně neúspěšných státnic. Většina z mých prázdninových dnů se pak díky tomu vezla na pesimistický vlně, a ačkoli by se mohlo zdát, že vlastně o nic nejde (což taky v podstatě nešlo), i tak to se mnou pěkně zamávalo.

Ani se nebudu pokoušet popsat vám, jaký to byl pocit, vědět, že druhý pokus, jak završit svá dosavadní studia, je zároveň posledním, a žádná třetí šance jako u maturity zkrátka není přípustná.

Next articles