1927 vs. 1993

19. may 2015 at 10:04 | Jane
Moje babička prožila, dle mého názoru, život jako z románu. Už od útlého dětství, kam až mi paměť sahá, mi babička o svém životě vyprávěla a já tato vyprávění při každém dalším poslechu hltala, jako kdybych je slyšela poprvé v životě. Nikdy mě neomrzí poslouchat její vzpomínky, možná taky proto, jak neuvěřitelně se její život liší od toho mého.

Babička se narodila v roce 1927, tedy o celých 66 let dříve než já, v malé vesnici nacházející se na východě České republiky, jako jedno ze sedmi dětí. Bydlela tam v domě se svými rodiči, sourozenci a se svou babičkou.

Když byly babičce čtyři roky, tak její maminka zemřela při porodu svého sedmého dítěte. I přes to, že byla babička tehdy opravdu malá, tak říká, že si na tento den do dnes pamatuje. Tenkrát prý bylo normální, že zemřelého měla rodina do pohřbu doma a tak museli mít maminčinu rakev po nějaký čas skutečně doma ve světnici. Babička mi vyprávěla, jaký strach tenkrát jako děti měly, a jak jim jejich babička na to řekla: "Děti nebojte se, vždyť je to vaše maminka..."


A tak se stalo, že babiččin tatínek musel odjet za prací na Slovensko, aby početnou rodinu uživil, a domů se vracel jen na pár dní v roce. Každodenní starost o sedm dětí tedy připadla na mojí praprababičku, která pobírala měsíční důchod ve výši sto korun, což jim k životu nestačilo a tak musely děti také začít pracovat. Ty úplně nejmenší zůstávaly doma, kde se o ně starala jejich nejstarší sestra a ty větší děti spolu s babičkou chodily každý den pracovat na pole k místnímu sedlákovi. Ten jim však neplatil penězi, ale v naturáliích. Babička říkala, že se k sedlákovi vždycky těšili a to z toho důvodu, že tam pokaždé dostali velkou svačinu.

Babička mi také vyprávěla, jak vypadal jejich běžný den. Ráno vstávali brzo a nejdříve se museli postarat o zvířata. Měli králíky, prasata, kozy a slepice a možná že i nějaká další domácí zvířata. Až pak se trochu opláchli a připravili do školy. Přes léto, když bylo pěkně, museli všude chodit bosí, i do školy, což bylo v pozdějším věku pro babičku hodně nepříjemné, protože se mezi ostatními spolužáky za to styděla. Jejich babička jim jediné boty, které měli, zamkla, schovávala jim je totiž na zimu. Pak trávili svůj čas každý všední den a také soboty do dvanácti hodin ve škole. Ze školy šli rovnou domů na oběd, tam na ně čekala vždy pouze polévka, nejčastěji zelná anebo česnečka či bramboračka, a pak šli k sedlákovi na pole. Domů se vraceli až k večeru a úkoly do školy psali při svíčkách.

Život tenkrát nebyl pro babičku snadný. Musela spát v jedné posteli s dalšími čtyřmi sourozenci, chodit do školy bosá, pracovat téměř každý den na poli, nemoct se najíst do sytosti a především musela hodně rychle vyrůst a naučit se samostatnosti a životu bez rodičů. Chtěla se vyučit švadlenou, ale protože na to její babička tenkrát neměla peníze, nemohla se vyučit a už nikdy se švadlenou nestala.

Na druhou stranu se v roce 1947 vdala za mého dědečka a prožili spolu v manželství celých 60 let až do jeho smrti. No a roku 1955 dostavěli dům, v němž jsem později vyrostla... Dnes by mojí babičce nikdo nehádal, že jí bude zanedlouho už 90 let. Všichni jí obdivují, jaká je čiperná, neustále něco dělá a klidně půlku dne okopává záhonky na zahradě, pak si odskočí do kuchyně uvařit něco dobrého, a už je zase venku.

Pokaždé, když poslouchám její vyprávění, nechce se mi ani věřit, že se jí tohle všechno opravdu stalo. Já se narodila roku 1993, celý život mám oba své rodiče, můžu chodit do školy, se svým volnem si můžu naložit, jak chci...

Moje babička mi svým vyprávěním předala několik rad do života, největší z nich je ta, že bych si měla opravdu vážit všeho, co mám, protože ne vždycky je to samozřejmá věc. Že rodina jsou jedni z nejdůležitějších lidí v mém životě. Že bez práce nejsou koláče a všechno, čeho v životě dosáhnu, bych si měla také zasloužit. Že bych se měla k lidem vždy chovat slušně a nedělat druhým nic, co bych si nepřála, aby se mi v té či oné míře jednoho dne vrátilo. Svým stále pozitivním přístupem k životu i po tom všem, co si musela prožít, mě naučila, že špatné věci se v životě dějí i dobrým lidem, ale člověk je tak šťastný či nešťastný, jak si jen sám připustí. A takhle bych mohla pokračovat dál.. Je pravda, že mi občas neuškodí si pár z jejích rad připomenout, i přes to, že žiju úplně jiný život než ona, často se zabývám opravdu nepodstatnými věcmi a ty skutečně důležité mi unikají...

Jane.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Nathalie Nathalie | Web | 19. may 2015 at 10:24 | React

Páni! Tvoje babi je skutečně obdivuhodný člověk. Prožít takhle dětství a mládí, ale zůstat šťastná a brát to tak, že holt se to stalo a musí se to přijmout. To je neskutečné. Většina lidí by zůstala zahořklá vůči okolí, protože jim tak brzo zemřela maminka a museli pracovat a nemohli si hrát jako děti... Ale tvoje babi to opravdu brala rozumně. To je strasňe super :-)
Je fakt, že dneska si už neuvědomujeme, jaký byl dřív život těžký a tak. Vztekáme se, když v obchodě není to, co hledáme, když se nám něco nedaří, byť je to hloupost. Přijde nám nepohodlné, když žijeme v "malém" bytě a nedojde nám, že dřív byli lidi nejvíc šťastní, kdyz mohli mít postel pro sebe... Já už ani nevím, co všechno v dnešní době lidem vadí. Střílela jsem tak od boku, co většinou slýchám na ulici, že lidi "trápí".
Holt nás už nejak "dostal" současný komfort do svých spárů a chceme víc a víc a už si ani neuvědomujeme drobné radosti, které zažívání naši předci.
Moje babička taky vyrostla na malé vesnici na Slovensku a taky si nemohli zrovna vyskakovat (i když s tvou babi se to srovnat nedá). Narodila se jako třetí ze čtyř dětí, které moje prababička porodila, ale babiččina starší sestra (2. dítě) zemřela brzo po porodu na začal plic, jelikož místo, kde žili, nebylo pro děti moc vhodné. Pak se přestěhovali do domu, který byl věčně vlhký a plesnivý a přes véčné plány se do něj nikdy nezavedla voda (měli studnu v předsíni). Za režimu nějaký chytrák rozhodl, že dům je dost velký pro více rodin, takže babi spala se svými 2 sestrami v jednom malém pokojíku. A jejich rodiče spali v komoře. Babička sice mohla chodit do školy a na pole chodit nemusela, ale tak vzpomíná na Krušné chvilky, zvlášť na tuhé zimy, kdy neměli poradně boty a několikrát málem zemřela na zápal plic. Prstem to byla těžká doba a všichni by si měli uvědomit to štěstí, jaké teď máme.
Tvou babi obdivuji, určitě je to super člověk a článek rozhodně trochu donutí se zamyslet :-)

2 Nathalie Nathalie | Web | 19. may 2015 at 10:28 | React

Omlouvám se za chyby. Píšu na mobilu a ten si to občas tvrdohlavě přepisuje 😄 :-D
*které zažívali, zápal plic, taky vzpomíná, pořádné boty, prostě,

3 Jane Jane | 19. may 2015 at 11:13 | React

[1]: Děkuju :-), babičku obdivuju, doufám, že se s jejím přístupem k životu dožije stovky, zasloužila by si to. Koukám, že tvoje babička to taky neměla jednoduché... Lidi dřív měli jiné hodnoty než dneska, takže občas, když se nad sebou zamyslím, tak si říkám, holka, co to zase řešíš... :-D

4 Zita Zita | Web | 19. may 2015 at 11:55 | React

[1]: Já jen reaguji na tvůj komentář, v současné době je u nás spousty rodin, kde ani jeden z rodičů nemá práci, matky samoživitelky nemají pro děti na obědy a pod. Takže s tím dnešním štěstím to tak dobře, jako ty nevidím.

Dobrý článek je i zde a pod ním zajímavé komentáře. http://zena.centrum.cz/deti/zajimavosti/clanek.phtml?id=807647#utm_source=centrumHP&utm_medium=stylebox&utm_term=position-4

5 Zita Zita | Web | 19. may 2015 at 11:56 | React

Jane, Tvůj článek se mi moc líbí, já už jsem starší generace, leccos pamatuju a taky vzpomínám, jaký život měly moje babičky, obě vidím jako hrdinky. :-)

6 Little (T)error Little (T)error | Web | 19. may 2015 at 12:06 | React

Opět jsem si skvěle početla. I když se moje babička narodila o něco později, než ta tvá, byla na tom dost podobně. Maminku sice měla, ale její táta hodně pil a proto také se sourozenci chodili často pracovat na velký statek. Vše si musela zasloužit a když pak poznala dědu, opustila rodnou Moravu a přestěhovala se přes celou ČR až sem do západních Čech.

Vždy si říkám, jak snadný je ve své podstatě život teď, ale ono vše má své pro a proti. Třeba dnes, musí člověk dost pracovat za celkem málo peněz, také musíme hodně studovat, protože při výběru zaměstnání se na to hodně pohlíží. Nechci v žádném případě srovnávat tehdejší dobu s tou naší, ale vždy to má někdo bohužel těžké. Tvojí babi všechna čest!

7 Monica Hell Monica Hell | Email | Web | 19. may 2015 at 12:25 | React

"Každodenní starost o sedm dětí tedy připadla na mojí prababičku,..." to máš asi blbě. Tvá prababička je babičky mamka,která přeci zemřela. Ta žena, která se o děti starala, byla tvá praprababička.

8 sarkanacestach sarkanacestach | 19. may 2015 at 12:32 | React

krásný článek :)

9 Jane Jane | 19. may 2015 at 12:34 | React

[5]: Děkuju, stejně tak vidím i já svou babičku :-).

[6]: Díky :-), máš pravdu, každá doba má něco a nelze tvrdit, že všichni se dnes mají lépe než kdysi.. Ale pokud srovnám svůj život a život mojí babičky, tak to rozhodně několikanásobně platí..

[7]: Pravda, díky za upozornění :-).

10 Jane Jane | 19. may 2015 at 12:35 | React

[8]: Děkuju :-).

11 Terka Terka | Email | Web | 19. may 2015 at 14:01 | React

To je vážně zajímavý článek! :-) Sice budu články vybírat už včera, ale potom, co jsem dočetla ten tvůj, jsem rozhodnuta, že ho do výběru témat týdne přidám již dneska, protože si to vážně moc zasloužíš. :-) Každý by si tvůj článek měl přečíst. :-)

12 Jane Jane | Web | 19. may 2015 at 15:06 | React

[11]: Díky moc! Jsem ráda, že se ti článek líbí :-).

13 Uraluska Uraluska | Email | Web | 24. may 2015 at 0:04 | React

Nad takovýhlemi příběhy vždy trochu lituji, že o já o dětství svých prarodičů nic moc nevím. Vídáme se málo a na takováhle vyprávění jaksi není prostor.

Jinak si ale myslím, že každý prostě řeší to, co ho pálí, a dost dobře neexistuje nic jako řešit jenom hlouposti. Ono je to vlastně celé dvousečné, nemusíme se trápit tím, že nemáme co jíst (alespoň ta šťastnější většina rodin), ale zároveň nám samotný fakt, že jsme dostali velkou svačinu, těžko udělá takovou radost.

Což samozřejmě neznamená, že by si člověk občas rady těch, kteří prožili úplně jiný život, neměl připomenout :)

14 Jane Jane | 24. may 2015 at 9:51 | React

[13]: V tom máš pravdu, pokud máme v životě možnost se pokaždé do sytosti najíst, tak je to pro nás samozřejmá věc a asi z ní nebudeme mít radost anebo pocit, že by jsme si toho měli vážit, ale budeme řešit problémy na trochu jiné úrovni. Občas ale, když porovnám svůj život ve dvaceti s životem mé babičky ve dvaceti, pokud je to vůbec možné, porovnávat dva tak rozdílné životy v úplně jiné době, tak mi ty moje problémy nepřijdou zas až tak velké..

15 Aife Aife | Email | Web | 6. june 2015 at 15:09 | React

Tvoje babička má můj obdiv.

16 Aife Aife | Email | Web | 6. june 2015 at 15:10 | React

A její sourozenci (a vlastně i babička s tatínkem) taktéž.

17 Jane Jane | 6. june 2015 at 15:42 | React

[15]: Díky, dám jí vědět. Zrovna dneska slaví 89. narozeniny, určitě jí to potěší :-).

18 Aife Aife | Email | Web | 6. june 2015 at 15:56 | React

[17]: Tak to jsem moc ráda. A že taky přeju všechno nejlepší! :-)

19 jursky-svet jursky-svet | Web | 30. june 2015 at 18:13 | React

Tohleto je nejenom skvělý článek, nejenom nádherně napsaný, nejenom kouzelný, ale i opravdu výtečný článek. Je kouzelné jak její život posouvá ten tvůj na dobrou cestu. A to její vyprávění muselo být opravdu skvělé když sis toho tolik zapamatovala. Článek mně fakt ohromil.

20 Jane Jane | 30. june 2015 at 20:17 | React

[19]: Díky moc za pochvalu! Babička je skvělý vypravěč :).

21 Merlin* Merlin* | Email | Web | 3. july 2015 at 8:54 | React

Tvoje babička je opravdu silná žena! Moc se mi líbil tvůj článek a hlavně obdivuju tvoji babičku!

Zajímalo by mě ale taky jak tvoje babička se sourozenci přežívali 2.světovou válku. Ukrývali se někde? Nebo kolem nich prošla válka bez povšimnutí?

22 Jane Jane | 5. july 2015 at 8:26 | React

[21]: Díky :-).

V prvé řadě si nemyslím si, že by válka mohla projít kolem kohokoli bez povšimnutí, natož kolem dětí, které byly už před válkou chudé. Hodně mě překvapilo to, že jim sousedé za války čas od času vypomohli tím, že jim dali něco k jídlu anebo nějaký kus oblečení. Když pak bylo babičce 16, tak zase ona vypomáhala jedné paní, která zůstala s dětmi sama, protože jí odvedli manžela. Z toho co vím, tak se babička skrývat naštěstí nemusela, ale za války vlastně vyrostla, protože když válka začala, tak jí bylo 12 let a skončila v jejích 18ti. No, a když pak poznala mého dědu a vzali se, tak ho přemluvila, aby se přestěhovali jinam, protože měla stále z Němců strach...

23 Susane S. Susane S. | Web | 29. june 2016 at 12:37 | React

až na konci článku jsem si uvědomila, že to není kniha, ale příběh o tvé babičce, opravdu moc se mi líbí jak píšeš, není to nudné a vydržela bych u toho hodiny.
- tvá babička je opravdu bojovnice ♥ a zaslouží si veliký obdiv

24 Jane Jane | 30. june 2016 at 13:28 | React

[23]: Moc děkuju za krásný komentář :-)!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement