Proč nemám ráda nemocnice

7. may 2015 at 17:01 | Jane
Každý člověk v životě zažil či zažije pár okamžiků, na které nikdy nezapomene. Je zvláštní, že nejsilnější zážitky, které si po mnoho let uchováváme v paměti, jsou buď ty opravdu velmi šťastné, anebo naopak ty nejsmutnější. Já mám ve své paměti nejvíce takovýchto okamžiků ze svého dětství. Jsou to malé útržky vzpomínek, momenty, ze kterých si sice nepamatuji detaily, ale zcela přesně si vybavím, jak jsem se v danou chvíli cítila.

Jedním z nejsilnějších zážitků z mého dětství pro mě byl týden, který jsem musela strávit v nemocnici. Tenkrát jsem byla velmi malá, chodila jsem ještě do školky, nebylo mi více než pět let. Když jsem byla u své dětské lékařky na prohlídce, tak mi řekla, že musím jít na operaci s krčními mandlemi. Pamatuju si, jak hrozně vyděšená jsem při tom zjištění tehdy byla.

Rodiče mě tedy jednoho dne odvezli do nemocnice. Když jsme tam dorazili, tak nám sestřička řekla, že budu muset projít několika vyšetřeními, než mě budou moci umístit na pokoj. Jako každé dítě (a nejenom dítě) jsem se hrozně bála jehel a krve, možná také právě proto mi tento zážitek utkvěl v paměti.


Vzpomínám si, že jsem byla s maminkou v místnosti plné sestřiček. Bylo nutné, aby mi vzali krev. Jenže jakmile mi došlo, co mi chtějí provést, začala jsem křičet a nikdo nebyl schopný mě uklidnit. Plakala jsem tak hlasitě, že na mě nakonec museli zavolat vrchní sestru. Byla to starší, poněkud korpulentní dáma. Vzápětí mě velmi hlasitě okřikla a já jsem se tak lekla, že jsem si ani nevšimla sestry, která mi mezitím odebrala krev.

Když bylo po všech prohlídkách, tak následoval další nepříjemný zážitek, kdy jsem se, tehdy ještě jedináček, musela rozloučit s rodiči. Na dětské oddělení jsem si sebou nemohla vzít ani svého oblíbeného plyšového medvídka, protože nám bylo řečeno, že bych si ho pak už nemohla vzít zpátky domů.

Od rodičů si mě pak převzala velmi milá sestřička. Pamatuju si, že měla černé vlasy a po celou dobu, kdy jsem na oddělení ležela, za mnou chodila a povídaly jsme si spolu. Na pokoji se mnou byla ještě další děvčata, všechny byly starší než já a jakmile jsem přišla, tak se se mnou hned začaly bavit.

Všichni na mě tenkrát byli moc hodní a tak jediné, kromě stesku po domově a rodičích, co mi znepříjemňovalo můj pobyt, byla nemocniční strava, která přiznejme si, nikdy za moc nestála. Doteď si pamatuju tu obarvenou vodu, kterou vydávali za čaj.

V den operace každá z nás děvčat, které jsme spolu sdílely pokoj, dostala velkou injekci. Píchnutí mě opravdu velmi bolelo. Pak už jsem sledovala, jak postupně každou dívku odváží na kolečkovém křesle někam pryč. Já přišla na řadu až jako poslední. No nedovedete si představit ten strach, který jsem jako pětiletá měla. Kam všechny ty děvčata mizí? A co se mnou bude?

Nakonec pro mě přišla sestra, která mě odvezla do místnosti s prázdným lůžkem. Lehla jsem si a za chvíli přišel pán, který mi nasadil na obličej masku a já musela zhluboka dýchat a pomalu po něm opakovat čísla do deseti. Pamatuju si, že jsem došla někde k číslu šest a pak jsem usnula.

O několik hodin později jsem se probudila. Kolem mé postele stály všechna ostatní děvčata a dívaly se na mě. Všude na polštáři jsem měla zaschlou krev a v puse jsem také měla "sucho". Bylo po operaci.

Nejšťastnější vzpomínkou na celý tenhle zážitek byla chvíle, kdy jsem se opět setkala s rodiči. Běžela jsem k nim a byla jsem tak šťastná, že mě berou domů, že jsem se rozbrečela. Celou cestu domů jsem pak držela v rukou svého medvídka, kterého mi rodiče do nemocnice přivezli.

Od té doby nesnáším všechny nemocnice a doufám, že uběhne ještě spoustu let, než mě okolnosti opět donutí vrátit se na nemocniční lůžko...

Jane.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Terka Terka | Email | Web | 19. may 2015 at 14:24 | React

Já v nemocnici díkybohu ještě neležela (*musím zaklepat na dřevo*), ale dokážu si představit, jak ses jako malá holka v nemocnici bála... sama, bez rodičů, bez oblíbeného plyšáka. Bylo fajn, že tam byla ta hodná sestřička, se kterou sis povídala. :-) A já ti přeji, aby ses do nemocnice ještě dlouho, dlouho nevrátila. :-)

2 Jane Jane | 19. may 2015 at 15:15 | React

[1]: Děkuju, taky doufám, že se tam jen tak nevrátím! I když při tom, jak jsem šikovná.. Když si vzpomenu, jak jsem si díky zakopnutí o koberec zlomila ruku :-D.. Takhle šikovně spadnout umím fakt asi jenom já :-D.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement