Šuplík plný vzpomínek

22. may 2015 at 14:24 | Jane
Jsem jeden z těch lidí, kterým je líto vyhodit téměř cokoli, protože spousta zdánlivě obyčejných předmětů má pro mě velkou hodnotu. Vážou se k nim totiž vzpomínky na různé etapy mého života.

Asi před pěti lety prošel můj, tehdy ještě dětský, pokoj menší rekonstrukcí. Při jeho přestavbě jsem tak byla donucena prohrabat se všemi svými věcmi a ty nepotřebné vyhodit či přemístit na půdu. Některé z nich jsem si ale v pokoji nechala a vymezila jim čestné místo v šuplíku, který ráda nazývám vzpomínkovým. Vždycky, když mě přepadne melancholická nálada, tak se jím prohrabuji a znovu a znovu si vybavuji vzpomínky na různé, malé či větší, okamžiky v mém životě. Chtěla bych se s vámi dnes podělit o část z toho, co se v mém vzpomínkovém šuplíku vlastně skrývá.


Převážná většina předmětů, které mám uschovány, se váží k období mého dětství, některé jsou pak spojeny s mým dospíváním. Dnes jsem opravdu ráda, že mám tyhle materiální vzpomínky schované, protože na spoustu okamžiků bych si jinak asi už nevzpomněla.

Nejzvláštnější pocit mívám při čtení svých deníků, které jsem si psala mezi léty 2002 až 2008, tedy už od svých devíti let, protože hodně záznamů se týká lidí, kteří pro mě v té či oné chvíli hodně znamenali, ale se kterými pravděpodobně už nikdy znovu nepromluvím. Je zvláštní, kolik lidí jsem na své dosavadní cestě potkala a kolik z nich jsem v průběhu let někde poztrácela.

Podobný pocit mám při listování svým starým dětským památníčkem, když narazím na onu stránku s kresbou a věnováním od člověka, který byl pro mě po celé mé dětství mým kamarádem a parťákem pro všechny lumpárny, který mi vyprávěl sprosté vtipy a vždy poté dodal větu "Ale neříkej tátovi, že jsem ti to řekl!", který mě učil tancovat, hrál se mnou fotbal, zpíval mi a za všech okolností mě měl prostě rád a který tady se mnou už celých sedm let bohužel nemůže být. Tahle stránka památníku je pro mě tak vzácná, že i kdyby ostatní stránky nestály za nic, tak kvůli téhle jediné bych památník nikdy nevyhodila, protože to je jediná hmatatelná vzpomínka, kromě fotografií, které mi na dědu zůstaly. Někdy, když se na obrázek dívám, tak začnu i po takové době brečet a někdy se zase naopak usmívám. Je to prostě hodně zvláštní pocit, mít rád někoho i přes to, že už tady takovou dobu není, nemoct si s ním promluvit a jen se dívat na těch pár řádků, které kdysi dávno napsala jeho ruka.

I přes to, že, jak už jsem zmiňovala výše, jsem v průběhu let pár lidí poztrácela, tak se považuju za hodně šťastného člověka, protože po celých 22 let, co jsem na světě, vedle mě jeden člověk zůstal kráčet a já se vážně začínám obávat toho, že spolu budeme nakonec za padesát či více let sedět v domově důchodců :-). Ten člověk je moje skvělá kamarádka, se kterou se známe prakticky od plenek, se kterou jsem vyrůstala, chodila do školky, seděla v lavici a se kterou jsme se nikdy nepřestaly bavit i přes to, že na druhém stupni základky přešla na víceleté gymnázium a já zůstala sedět v naší staré lavici na základce. Právě k ní se váže spousta předmětů v mém šuplíku. Jsou to všechna přání, fotky a dárky z Vánoc či narozenin, které mi kdy dala. Některé jsou tak velké, že se ani do šuplíku nevlezou, jako třeba obraz, který mi namalovala a který mi dodnes visí nad postelí.

Když nám bylo asi 5 let, tak se po dobu zhruba roku a půl moje kamarádka musela odstěhovat s rodiči přes moře do jiného státu, ale protože se naše mamky taky kamarádily, tak si dopisovaly a všechny tyhle dopisy a pohledy jsou schovány právě v mém šuplíku. Dnes se jen usmívám nad tou představou, jak moje pětiletá kamarádka diktuje své mámě, co mi má napsat a moje máma mi to zase předčítá :-). Teď už jsme sice dospělé, ale stále se spolu bavíme, jezdíme spolu na dovolené, každé narozeniny a Vánoce si dáváme tradičně dárky, pravidelně spolu chodíme na víno a upřímně si nedovedu představit, že bych se jí nemohla s něčím svěřit. Doufám, že taky máte takového skvělého kamaráda, kterého byste nevyměnili ani za 10 jiných.

Mezi další věci, které v šuplíku mám, patří mé staré rozpracované povídky a básničky, jejichž psaní mě kdysi moc bavilo a k čemuž bych se teď znova ráda vrátila. Dále jsou tam různé vstupenky z míst, která jsem navštívila, první a jediná pokuta za jízdu na černo (další zážitek, který sdílím se svou kamarádkou :-D), fotky z tabla, přihláška na taneční, plyšák od mého prvního kluka, pohled z turisťáku z Chorvatska, který jsem dostala za první místo za pétanque (joo jsem fakt dobrá, že jsem to vyhrála :-D), pamětní list a razítko s mým jménem z první třídy, dopisy od rodičů, které mi v roce 2003 posílali do školy v přírodě, sešit se zápisky z pobytu v Anglii,...

Poslední věc, o které bych se chtěla zmínit a která pro mě hodně znamená, je dopis, který jsem v 15 dostala od mé učitelky češtiny. Tenkrát jsme měli za úkol vybrat si kteréhokoli učitele na škole a napsat mu dopis o čemkoli jsme chtěli a učitelé nám na ně museli odepsat, no a já si vybrala právě tuhle paní učitelku. Z počátku jsem nevěděla, o čem bych měla vlastně psát, ale nechtěla jsem dopis napsat jen tak z povinnosti, abych splnila úkol. Chtěla jsem prostě napsat dopis jako člověk člověku, co nejvíce upřímný a přirozený. Odpověď, kterou jsem na svůj dopis dostala, byly tři hustě popsané A4, při jejichž čtení se pokaždé musím usmívat :-).

Závěrem svého (možná až příliš dlouhého :-D) vzpomínkového článku bych se s vámi ráda podělila o pár vět z posledního odstavce tohoto dopisu, které jsou tak pravdivé a skutečné, že mě vždycky pozitivně naladí a které si čtu pokaždé, když se na své cestě na chvíli někam zatoulám a nevím kudy dál.

"A co já na tvém místě...? Víc mluv, přece to, co víš, nenecháš někomu jinému. Neztrácej čas s hlupáky a dělej si čas na sebe a své kamarády. Život si pravidelně slaď drobnými maličkostmi. Velké věci si pořádně užij, lidí a změn se neboj - občas i zlé může být pro něco dobré. Věřím, že si svůj směr a to své najdeš a budeš v životě spokojená. Hodně štěstí."

Jane.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Little (T)error Little (T)error | Web | 24. may 2015 at 15:30 | React

To je tak krásně dojemný článek. Mít takovou kamarádku je pravý poklad, to ti povím. Je skvělé, že i po tolika letech jste stále spolu. Já bohužel nic takového vzpomínkového nemám a moc mě to mrzí, když to teď čtu, co je to za poklad. :) Poslední řádky jsou pravdivé a vážně mi přijde děsně milý, že ti paní učitelka odepsala na 3 A4 :D

2 Jane Jane | 24. may 2015 at 15:36 | React

[1]: Haha díky, bylo to milý :-D! Taky jsem dneska ráda, že jsem všechny ty věci nevyhodila, ale mám je schované na jednom místě :-).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement