První vzpomínka

30. june 2015 at 23:31 | Jane
Zrovna včera jsme měli s bráchou takovou docela zvláštní povídací hodinku. Nevím už, co to způsobilo, jestli to bylo to šílené horko venku či co, ale jak jsme tak vzpomínali na staré dobré časy, tok mých myšlenek se začal ubírat k jediné otázce: Jaká je vlastně má úplně první vzpomínka?

Marně jsem pátrala v paměti. Vzpomínek z dětství nemám zrovna málo, ale vybrat tu, kterou si můj současný poloprázdný mozek pamatuje jako úplně první, není až tak jednoduchý úkol. Navíc musím souhlasit s tvrzením, že z dob, kdy jsme za sebou tahali kačera, si člověk většinou pamatuje chvíle, při kterých mu nebylo zrovna nejlépe a na které by si možná raději v přítomném okamžiku ani nevzpomněl.

Pak mi najednou bleskla hlavou ona vzpomínka. Není vlastně až tak zvláštní, anebo výjimečná, upřímně ani nechápu, proč mi v hlavě zabírá místo, ale přece si ji pamatuji.

Byl podzimní den a já měla na sobě červenou flaušovou bundičku s medvídky a držela se mámy za ruku. Šly jsme do školky na nějaký zábavní den. Byly mi asi čtyři. Pamatuju si, že mě máma usadila mezi ostatní děti, které seděly venku na lavičkách a čekaly, až začne kouzelnické představení. Necítila jsem se ve své kůži, snažila jsem se být neviditelná. Představení začalo. Na jeho průběh si nepamatuju, až tak mě kouzelník nezaujal, ovšem to pouze do té chvíle, než si žádal dobrovolníka z publika. Opravdu hodně jsem se snažila, aby si mě nevšiml. Marně, ukázal na tu holčičku v červené bundičce. Všichni se na mě otočili, všichni se dívali. Vlastně ani nedokážu popsat, jak jsem se cítila. Byl to strach? Stud? Nevím. Každopádně místo mě nakonec vytáhl barevné fáborky z uší jiné holčičce. Děti se smály a tleskaly. Najednou jsem chtěla být ona, ale už bylo pozdě a já pak doma plakala a ještě dlouho mě to jako dítě žralo, protože jsem to přece měla být .


Z určitého pohledu by se to možná dalo považovat za rozmazlenost, já si ale včera uvědomila, že je to trošku jinak. Uvědomila jsem si, že ta malá holčička v červené bundičce, kterou jsem kdysi bývala, je v jednom ohledu stále stejná. Má strach. Zcela neurčitý, neidentifikovatelný strach, jehož kořeny se jí dodnes nepodařilo odhalit.

Tu chvíli, která se převtělila do vzpomínky, z mé hlavy jen těžko vypuditelné, už nikdy nevrátím. Nikdy nedostanu šanci rozhodnout se jinak a mám strach, že jednoho dne mi kvůli nedostatku kuráže, hloupým řečem či strachu z reakcí okolí unikne příležitost zažít něco skvělého a až se to stane, zůstane mi jen to notoricky známé klišé coby kdyby a další takováhle zbytečná vzpomínka.

Snažit se vyrůst je vážně těžké. To, co se jednomu může zdát jako hloupost, může jiného významně ovlivnit. Chvíle prožité v dětství, ať špatné, či dobré, utvářejí naše myšlení a to co je v hlavě po dlouhá léta zakořeněno je nesnadné změnit. Jak z toho ven? Vymazat nikdy ze slovníku? Anebo raději nikdy ničeho nelitovat?

Možná, že klíčem k tomu, jak být ze sebou spokojenější je přestat se tolik zabývat hloupostmi, věcmi minulými, které změnit už nelze a mít dostatek kuráže k tomu říkat častěji ano nežli ne a nemuset se pak bát toho, že na nás nikdy, v tomhle slova smyslu, opět vykoukne z poza rohu.

Jane.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 takze-asi-tak takze-asi-tak | Email | Web | 1. july 2015 at 11:09 | React

Přesně tak, nedostatek odvahy je to, co nás brzdí. Nebojme se. Když nejde o život, nejde o nic...:)

2 Jane Jane | 2. july 2015 at 19:18 | React

[1]: Souhlas :-), a někdy neuškodí si to připomenout!

3 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 9. august 2015 at 23:03 | React

Nečekala jsem, že pod článkem "První vzpomínka" najdu tohle. Což není kritika, rozhodně ne. Jen mě to dostalo. Naprosto odrovnalo. Protože přesně tohle je otázka, kterou se zabývám už pár let. Nebát se. Být sama sebou. Vystoupit z řady. Překonat strach. Jenže u mě je s tím vším jediný problém. Všechno bych udělala a řídila se tím. Kdybych věděla, že to, co chci v daný moment udělat, je správné. Že bych toho později nelitovala. Že by to ten druhý chtěl stejně. Protože častokrát po nás lidé nechtějí být sami sebou, ale tím, kým máme být, co je správné, co se hodí, co se sluší... Myslím, že je to začarovaný a nerozřešitelný kruh. Každopádně nádherný článek, ale smutná vzpomínka! To ta moje "první" byla přeci jen o něco šťastnější. :)

4 Jane Jane | 10. august 2015 at 22:05 | React

[3]: Máš pravdu, není to jednoduché, ale myslím, že s těmihle pocity se potýká většina z nás. Nikdy si nemůžeme být jistí, jaké bude mít naše jednání důsledky, co je ale podle mě hodně důležité a zároveň nesnadné, je naučit se ničeho zpětně nelitovat, protože minulost nezměníme a takovými úvahami si akorát otravujeme přítomný okamžik. Ale ono se to snadněji řekne, nežli udělá, jako ostatně spousta dalších věcí :)..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama