Universal truth

8. september 2015 at 9:44 | Jane
Taky znáte ty rána, kdy sotva rozlepíte oči, tak je vám hned jasný, že to bude stát za prd? Co se mě týče, stává se mi to poslední dobou docela často - kupříkladu jako včera.

Ležím si takhle v posteli, pravděpodobně se mi zdá něco, co ani nestojí za to, aby se mi to zdálo, no a tak se raději probudím. Nemusím se zrovna dvakrát rozhlížet, abych zpozorovala, že ve svém prťavém pokoji nejsem sama. Přímo nad mojí hlavou si na stropě totiž hoví Pepík.

Pepík je můj pavouk. Tedy abyste mi dobře rozuměli, on to není tak úplně můj pavouk. Jednoho dne jsem ho našla v levém horním rohu svého pokoje a od té doby jsem se hrdinsky rozhodla, že si ho nechám. Každý večer než jdu spát, nezapomenu zkontrolovat, jestli je Pepík stále na svém místě. Včera večer tomu tak ještě bylo, ale počítám, že někdy nad ránem Pepíka chytla cestovatelská touha a právě když se chystal objevovat pravý horní roh mého pokoje, přistihla jsem ho. No a tak jsme dobré půl hodiny s Pepíkem na sebe jen tak koukali a hráli hru - kdo se dřív pohne. Nakonec mě začínal přemáhat hlad a tak jsem Pepíka nechala vyhrát.

Pomalu jsem se sunula z pod přikrývky, zhruba tak ve stylu Mr.Beana, poháněná sílícím kručením břicha. Jakmile jsem se dostala ven z mého, a teď už i z Pepíkova, pidi království, seběhla jsem těch několik málo schodů do kuchyně. Zde nastala další klasická situace. Opravdu nevím, proč každé ráno cestou dolů, zcela zbytečně, zaměstnávám svůj mozek otázkou - co bych si tak dneska dala k snídani?, když pokaždé mou představivost utne následující pohled do útrob lednice. Tak zase míchaná vajíčka - alespoň ty jsou tam vždycky.


V práci mě čekají až odpoledne, no a jak to tak bývá (nebo alespoň co se mě týče, tak to takto bývá z 90% každé ráno před odpolední), nic nestíhám. Pro mě zkrátka platí, že čím více mám času, tím je to horší. Pak v posledních minutách běhám splašeně po celém bytě a hledám ponožku do páru, klíče, anebo když se hodně zadaří, rovnou celou kabelku. Onoho rána to však osud vylepšil. Musel to být osud, jinak si to totiž nedovedu vysvětlit.

Byla jsem nasoukaná do svých oblíbených kalhot a v poslední vteřině jsem se rozhodla, že se ještě potřebuju na něco podívat a tak jsem si sedla a otevřela notebook. Ovšem v okamžiku onoho dosedu, jak už jistě správně tušíte, se ozvalo - křach. Nevěřícně se kouknu mezi nohy. Proboha copak jsem velryba??! Co horšího se může holce stát, než že jí rupnou kalhoty? Za hlasitého a velice urputného nadávání jsem vyskočila a posledních 5 minut před odchodem jsem rychlostí blesku hledala jiné kousky oblečení, které by potencionálně rupnout nemusely. Třeba se mi tím vesmír snaží něco naznačit..

Před příchodem do práce jsem musela ještě vyřídit jednu pochůzku na pojišťovně. Poprvé jsem navštívila jinou pobočku než obvykle, tudíž jsem nevěděla, jak to tam chodí. V čekárně, či jak tu místnost metr krát tři nazvat, bylo narváno, no a tak jsem si sedla na poslední volnou židličku a otevřela knížku, abych se nemusela rozhlížet po lidech okolo, kteří mi - vzhledem k velikosti místnosti - zasahovali do osobního prostoru. Uběhlo asi 15 minut, než jsem si všimla, že uprostřed zdi je takové to vyvolávací zařízení. Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že všichni lidi okolo mě vědí, že tam sedím bez toho čísla už čtvrt hodiny - zcela zbytečně - a pravděpodobně ze mě mají srandu, protože mi to kolegiálně ani jeden z nich nenaznačil. Chvilku jsem vážně uvažovala o tom, že odejdu. Pak jsem ale spolkla stud a vstala jsem, sledována téměř všemi přítomnými, a šla si pro to pitomé číslo.

946 - bezva! Člověk přede mnou má 945, tak to musím každou chvíli přijít na řadu. Tak si aspoň pobalím věci, ať nezdržuju celý proces více než je nutné. Ozve se onen zvuk, na tabuli je nové číslo. Huráá to budu já! 211.. Cože?? Jak to mohlo spadnout na 211?! Takhle to trvalo další půl hodinu a já byla jako pracující osoba stále nervóznější, že přijdu pozdě.

Konečně 945! Paní na přepážce má fialové nehty, mají asi 3 cm každý a jsou dokonale špičaté, vypadají jako obří fialové trojúhelníky. Cože si přeju? Přišla jsem odevzdat potvrzení o studiu. ÁÁÁÁha, řekne ona paní. Jak dlouho myslíte, že trvá naskenovat jeden papír do počítače? Měla jsem pocit, že sleduju zpomalený film. Paní evidentně vůbec netrápila po vrch naplněná čekárnička, ani to, že spěchám do práce. Když jsem pak nakonec s omluvou do práce dorazila a vylíčila, co bylo příčinou mého opoždění (ano, skenování jednoho papíru může opravdu trvat 10 minut), řekla mi moje zaměstnavatelka tuto větu - No slečno, vítejte v reálném světě!

Po práci jsem měla ještě dobrou půl hodinku, než mi jel autobus, a tak jsem si řekla, že se za ten dnešní den něčím odměním, neb jsem ho opět přežila. Zamířila jsem tedy do drogerie. Po zhruba deseti minutách hledání onoho produktu jsem si uvědomila, že bude pravděpodobně vyprodán. No nic, říkám si, tak půjdu na zastávku. V tom jsem ale zpozorovala, že mě má v hledáčku hlídač. Taky to znáte, ten podezřívavý pohled? Ve snaze dokázat mu, že nejsem zlodějka, jsem se rozhodla, že si něco prostě musím koupit, ať už to potřebuju, či nikoli.

No a tak jsem se se zbrusu novou zubní nití s příchutí mentolu rozeběhla k autobusové zastávce. Vzhledem k tomu, že jsem přišla v poslední minutě, dostala jsem se až na konec řady a bylo mi jasné, že si mé leč stále mladé, přece unavené kosti dnes sednou až doma. No a jak jsem tak v četných zatáčkách plápolala na autobusové tyčce, napadlo mě jedno všeobecné moudro, že ten život je někdy fakt fuška! Kolik času mi dneska asi ještě zabere, než objevím Pepíka? Protože se obávám, že bez té informace, kde se můj černý chlupatý přítel nachází, neusnu.

Pokud se ptáte, zda se tento neuvěřitelně poutavý příběh skutečně stal, tak to milí neznámí nechám raději na vás..

Jane.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Eleanor Eleanor | Email | Web | 8. september 2015 at 9:59 | React

:-D Skvěle popsaný den, ráda se k tobě vrátím, protože máš až příliš podobné dny těm mým a zároveň je umíš pěkně a zábavně popsat ;)

Mimochodem: Můj pavouk se jmenuje Kája a bydlí pod oknem. Jen doufám, že to není samička a nepřivede mi tam mladé :D

2 Just Blaze Just Blaze | 8. september 2015 at 10:08 | React

Ten pocit, když už po první větě víte, že to prostě musí být skvělej článek! A taky je! :-P Něco si myslím, jestli je se příběh skutečně stal nebo ne, ale to už je na Tobě.. :-D

3 Jane Jane | 8. september 2015 at 11:12 | React

[1]:Díky :-). Pepík zdraví Káju! ( Za tebe doufám, že je Kája chlapák :D )

[2]: Děkuju :-). No, řeknu to takhle, pokud se příběh opravdu stal, tak jeho autor musel prožít opravdu hodně inspirativní den :D..

4 Aliwien Aliwien | Email | Web | 8. september 2015 at 11:24 | React

Dobře napsáno.

5 Jane Jane | 8. september 2015 at 18:59 | React

[4]: Díky za pochvalu :-).

6 Calwen Calwen | Web | 10. september 2015 at 9:44 | React

Krásný článek, opět :-) . Jestli se tedy tento den někdy udál, existuje jediná rada a to ta, že s úsměvem jde všechno nejlíp ;-) :-) .

7 Jane Jane | 10. september 2015 at 11:21 | React

[6]: Jo tak to máš teda pravdu! Díky :-).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement