Jen tak

3. august 2016 at 18:46 | Jane
Prázdný papír, čerstvě ostrouhaná tužka, na stole ležící otevřená kniha naaranžována tak, aby v nezasvěceném oku náhodného pozorovatele vzbudila dojem, že její majitelka ve svém okolnostmi vynuceném prázdninovém studiu pokročila o dobrých padesát stran kupředu, a silná vůně černé kávy linoucí se místností. Okno je na půl cesty otevřené a podivně teplý vzduch si v nepravidelných intervalech pohrává se záclonou.

Sedím v křesle uprostřed pokoje, s nohama položenýma na stole, a tiše pozoruju ten výjev.

Z venku ke mně doléhají pouze dva zvuky - pes, jehož vytrvalost a pevné odhodlání proštěkat se až kamsi hluboko k samému středu mého mozku, je opravdu obdivuhodná, a právě prolétající letadlo, které proplouvá vzduchem na můj vkus až příliš nízko.

A tak tu tedy sedím zaposlouchaná do okolního života, v hlavě mám doslova prázdno s příměsí zmatku a špetkou nostalgie, a přes toto mé momentální hořkosladké rozpoložení se snažím namíchat si pro zbytek dne koktejl proti depce.


Občas by se myšlenky měly zakázat, anebo by alespoň mělo existovat malé oválné tlačítko umístěné za pravým ušním lalůčkem, které by sloužilo výlučně k tomu účelu, aby bylo možné tyhle nechtěné vtíravé myšlenky vypnout, kdykoli se nám zachce.

Moje cesta se klikatí, někdy více, jindy méně, občas si střihnu místo malé plánované zajížďky pořádně dlouhej trip, ale směr je pořád jen jeden - kráčím stále kupředu a nikdy ani o kousíček nazpět, nikdy se nezastavím, ale cílová páska je - naštěstí - stále v nedohlednu.

Po většinou čas nevnímám, ale někdy, když očima zabloudím na to datum v občance, tak se musím sama sebe ptát - kdy se to stalo? Kde jsou všechny ty dny? A pak si vzpomenu na tu holčičku ve vytahaným svetru a teplácích, jak tahá dědu za rukáv a ptá se, kdy že to bude konečně dospělá? A děda, ten se jen moudře usmívá - však se taky dočkáš!

Tak jsem se dočkala. Jsem dospělá. Alespoň tedy to datum v občance by už nějaký ten pátek tomuhle popisu odpovídalo. A proč že si to vlastně každé dítě přeje mít konečně dvacet? Docela by mě zajímalo, jakou odpověď by pro mě měl připravenou děda dnes.

Věci se najednou mění nějak příliš rychle a já mám nutkání zastavit čas a alespoň na chvíli zamrznout v tom bodě, kde jsem teď - zůstat alespoň pro dnešek v dnešku.

Když se váš nejlepší celoživotní kamarád najednou stěhuje kilometry daleko, začnou vás napadat různý životní moudra. Asi to největší ale je, jak moc je to na prd.

Jane
 

1 person judged this article.

Comments

1 Kris Kris | Email | Web | 3. august 2016 at 19:21 | React

Krásně napsáno. Možná až moc informací ve velmi krátkém textu :-D ale takovéto články mě opravdu baví.
Jinak musím více než souhlasit- po dvacítce (spíš už po osmnáctce) ubíhá život velmi rychle a mám vážné podezření, že se stále zrychluje :-|
To s tvým kamarádem mě mrzí, ale pokud je to opravdový přítel, bude tu pro tebe nadále kdykoliv budeš potřebovat :) sice cestička bude klikatější a všechno bude složitěšjí, ale když se chce, všechno jde ;)

2 JB JB | 3. august 2016 at 19:50 | React

Moc dobrý, takový to, když očekáváš každou další větu... :-)

3 Eleanor Eleanor | Email | Web | 3. august 2016 at 21:45 | React

Tvé úvahy nad věkem a časem mi připomněly dnešní ráno. Ležela jsem v posteli, civěla do stropu a nějak na mě dolehlo, že když mi bylo 18, říkala jsem si, co do 25 vše stihnu... Najednou mi ten čas hrozně rychle utekl a nic jsem nestihla, prožila jsem hromadu jiných věcí... Je na prd jak vše utíká a mění se... :/

4 Jane Jane | 6. august 2016 at 14:53 | React

[1]:Jo, to je možný, já jsem si asi nedávala moc záležet na tom, aby to dávalo všechno smysl, prostě jsem sedla a psala :-). Děkuju, doufám, že budeš mít pravdu :-).

[2]: Děkuju :-), tak aspoň něco z těchhle mých nálad vzešlo :D...

[3]:Jo to je :-/, poslední týden jsem z toho celá nějaká zdrchaná. Asi bych se měla přestat tak moc prožívat, ale někdy to na člověka dolehne víc než by si sám přál. Ani nechci vědět, jaké myšlenky mě budou napadat v důchodě :D...

5 eLLen May eLLen May | Email | Web | 8. august 2016 at 11:52 | React

To znám. Často vedu tyhle filozofické rozhovory sama se sebou..., ale všechen ten chaos a všechno, co nemůžeš ve svém životě ovládat. Toho se neboj, protože takhle to bude pořád. Nemůžeš se bát žít a vzít si, co od života chceš. Nemůžeš ovládat všechny ty bláznivé věci, co se ti dějí. Můžeš jen ovládat způsob, jak se s tím vypořádáš. :-)

6 crazyjull crazyjull | Web | 8. august 2016 at 12:37 | React

To je úplně skvěle napsáno! :)

7 brunett-live brunett-live | Web | 8. august 2016 at 19:56 | React

Krásně, poutavě napsáno :) Ctenář je přímo vtažen do textu :)

brunett-live.blog.cz

8 andsowhat andsowhat | 9. august 2016 at 10:20 | React

A nejhorší je, když i za pětadvacítkou ty myšlenky pořád jen tak skáčou. Neustálí se. Neposlouchají. Dělají si co chtějí. Ani po pětadvacítce není člověk dospělý. Možná není nikdy. A možná je to dobře.
Fantasticky krátký článek!!

9 world-of-infinity world-of-infinity | Web | 9. august 2016 at 20:38 | React

Doslova jsem hltala každou další větu, tenhle styl psaní naprosto zbožňuju! :-) Souhlasím, občas mi přijde, že čas schválně zrychluje věci a období, která si užíváme na plno. Jinak máš krásný design a rozhodně tu nejsem naposledy :)

10 Jane Jane | 10. august 2016 at 12:58 | React

[5]: To máš pravdu, kdyby se člověk měl pořád zabývat takovými myšlenkami, asi by daleko nedošel. Díky za komentář :-).

[6]: Děkuju :-)!

[7]: Díky moc :-).

[8]: Děkuju :-). Taky by mě docela zajímalo, kdy konečně začnu cítit, že být dospělá je to, kým bych chtěla v životě být.

[9]: Moc děkuju, to jsem ráda :-)!

11 Simka Simka | Web | 10. august 2016 at 13:03 | React

Ja mám 19, tento rok budem mať 20 a tiež keď niekedy dostanem svoju chvíľku, nechápem ako prešiel môj stredoškolský život. Neviem kde sa stratilo posledných 5 rokov, chcem ich späť no jediné na čo prídem je že sa môžem venovať tomuto a ďalšiemu dňu. Len keby som sa toho ďalšieho dňa tak nebála.

12 Jane Jane | 11. august 2016 at 20:15 | React

[11]:Mám to podobně, s tím rozdílem, že já bych asi ty roky zpátky nevrátila. Některý věci bych si určitě nechtěla prožít znovu a toho, co jsem v životě zatím "navyváděla", naštěstí nelituju. Spíš bych si přála zpomalit ten životní rytmus, tempo, kterým dny plynou, kdoví, třeba by mi potom ty zítřky v určitých ohledech nenaháněly až takový strach...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement