Středeční vzpomínání

12. august 2016 at 7:24 | Jane
Poloprázdný dům. Sedíme na starým rozloženým gauči a koukáme se na čtyři holé stěny okolo nás. Uprostřed pokoje zůstal malý stolek, na kterém kdysi stávala televize. Teď na něm stojí vysoká červená svíčka, z níž pomalu a neslyšně odkapává vosk.

Venku prší, a jak se den mění a pomalu hodinu za hodinou stárne, připadá nám, že se zastavil čas. Nic nenasvědčuje tomu, že už tu sedíme několik hodin, to pološero za holými okny bez záclon, jakoby ani o píď nezměnilo svůj tón.

Tenhle dům jsem znávala do posledního detailu, ačkoli jsem v něm nevyrůstala, žádné zákoutí dříve či později nezůstalo mému dětskému oku skryto. Určitým způsobem jsme v něm vyrůstali společně. Je až děsivé, kolik vzpomínek je s tímto místem spjato.

Jak tu tak sedíme, úplně sami, a posloucháme to ticho, které vyplňují pouze naše hlasy a dešťové kapky dopadající na okenní tabule, jedna vzpomínka střídá druhou, a mezi chvílemi nepřetržitého smíchu a absolutního ticha, kdy si uvědomujeme, že tu takhle sedíme naposledy, mi dochází, že v těch posledních několika krabicích, které tu ještě pořád postávají, není sbalený pouze tvůj život, ale taky část toho mého. Ty odjíždíš, já zůstávám. Ale teď jsi ještě tady.


Vím, že to není konec našeho přátelství, ale zároveň si uvědomuju, že je to konec jedné životní kapitoly. Až se příště podívám z okna tam, kde bylo přes dvacet let tvoje království, nebude tam nic než tma a já budu vědět, že už tam nejsi. A to je sakra zvláštní pocit. A možná to mi bude chybět ze všeho nejvíc. Vědomí, že kdykoliv můžu přeběhnout ulici, zazvonit na zvonek a můj nejlepší kamarád se objeví za dveřmi připravený na cokoli. Nedovedu si představit, že mi příště otevře někdo jiný.

Vím, že v mém životě zůstaneš napořád, nehodlám tě odklidit na vedlejší kolej nebo zamknout na sedm západů a někde cestou ztratit klíč. Vždycky budeš kráčet vedle mě, jen už nebudeš na dosah ruky, tak jako dřív. Asi jsem tušila, že to tak dopadne. Není možné strávit s jedním člověkem celý svůj život.

Je spoustu lidí, kteří mým životem prošli bez povšimnutí, někteří se v něm pouze mihli, jiní v něm setrvali pár let, někteří v něm zanechali stopy různého významu a hloubky, šrámy a letmé úsměvy, vzpomínky… Věděli jsme, že tahle etapa našich životů není nekonečná, ale ono je vlastně jedno jak dlouho to trvalo a jak dlouho to ještě potrvá, protože vždycky budu vděčná za každou chvíli, kdy jsme se hádali, kdy jsme se smáli, kdy jsme se jen tak loudali městem, kdy jsme si povídali, kdy jsme chtěli být už konečně dospělí, kdy jsme brečeli, kdy jsme se spolu nudili, kdy jsme žili… Jsi v každé mé vzpomínce, a tenhle den bude zítra jen jednou z nich. A já ti slibuju, že už se o tom nikdy nezmíním.

A tak naložíme těch posledních pár krabic do auta, a s lehkým úsměvem na rtech prostě budeme žít dál, jen už ne opodál.

Jane.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Merethe Merethe | Web | 12. august 2016 at 8:27 | React

Moc hezké rozloučení... Sama zažívám podobné pocity, když se teď musím navěky odpoutat od domu mojí prababičky, kde vyrůstala právě ona, moje babička a z velké časti moje matka. Je to úžasný dům gigantických rozměrů. Bude mi smutno... Bohužel to jinak nejde, lidé by asi měli být méně vázáni na místa :)

2 anickadz anickadz | Email | 12. august 2016 at 10:59 | React

Krásné. Veru mám priateľa, kamaráta, je ženatý, takže nie miláčka, priateľa ale toho najlepšieho, milujem ho. Príde čas keď sa od seba odlúčime. Napríklad pôjde do dôchodku. Odsťahuje sa. Viem, že ešte na to nie som pripravená. No keď to príde vezmem to. Budem ho ľúbiť a spomínať na neho celý život. Urobil môj život krásnym a robí ho takým stále . :-)  :-)

3 Ellí Ellí | Web | 12. august 2016 at 11:47 | React

Moc krásně napsané :). Najít skutečného příteli je někdy těžší, než se může zdát, ale když ho máš, je to nádhera :). Co na tom, že už nebude tak blízko jako dřív, důležité je, že tu pořád bude :).

4 Anett Anett | Email | Web | 12. august 2016 at 13:16 | React

Páni, úplně mě to dostalo. Něco tak krásného jsem už dlouho nečetla. Slova plynoucí tak jemně a krásně za sebou....
Když jedna kapitola života skončí, nová začne. :-)

5 world-of-infinity world-of-infinity | Web | 13. august 2016 at 10:04 | React

To je tak krásné! Tak nádherně pojaté vyjádření citů a pocitů, tleskám! :) Pokud by si tohle tvůj kamarád přečetl, myslím, že by jeho oči nezůstaly suché...

6 Jane Jane | 13. august 2016 at 14:25 | React

[1]: Děkuji :-), to je pravda! Člověk asi může být spokojený a šťastný kdekoliv, protože vlastně nic v životě není napořád, tedy kromě těch vzpomínek. Asi je čas na to, vytvořit si nové :-).

[2]: Máš štěstí, takového přítele člověk nepotká každý den :-).

[3]: Přesně tak! Děkuji :-).

[4]: Moc děkuji :-).

[5]: Jéé, tak to děkuju :-)!

7 Michelle Michelle | Web | 13. august 2016 at 22:14 | React

Musí to být úžasný pocit, když víš, že můžeš začít novou kapitolu svého života. Jak bych si přála zabalit věci do krabic a začít někde jinde, znovu.

8 Kris Kris | Email | Web | 18. august 2016 at 8:45 | React

Nádherně napsáno.. je to smutné, ale určitě máte zase nové příležitosti, na které se můžete těšit. A všechny společné chvíle vám budou cennější.

9 Jane Jane | 21. august 2016 at 15:19 | React

[7]:Podle mě nezáleží na tom, kde, ale kdy. Životní kapitoly nemusí být nutně vázány na místo a často začínají prostě jen novým dnem, aniž bys to postřehla. Rozdíl je spíš v tom, jestli máš možnost volby, anebo se ti to prostě stane... od toho se taky odvíjí onen úžasný pocit.

[8]: Děkuji, v tom máš vážně pravdu. Sice už teď pociťuju, že to není "jako dřív", ale to nemusí nutně znamenat, že je to špatně :-).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement