Ještě nechoď spát

20. october 2016 at 20:53 | Jane
Už to bude skoro měsíc... Čemuž se mi v tuhle chvíli snad ani věřit nechce, protože mám, bez sebemenší nadsázky, stále v živé paměti každičkou minutu oněch víkendových dní.

A tak tu teď ležím na posteli, zírám na monitor a napadá mě jedna jediná věc - jak zvláštní veličinou je vlastně čas. Nedá se uchopit, nelze ho spatřit, zpomalit či alespoň na chvíli zastavit, natož pak vrátit zpátky. Člověk je proti němu bezmocný, a jediné, co je mu dovoleno, je zcela se času podvolit a nechat se jím vést... Jak minuty jedna za druhou svým nevyzpytatelným tempem plynou, čas od času se i sám čas nepozorovaně vkrádá do našich myslí (tedy alespoň ta má mysl je v poslední době značně průchozí). A v takovýchto okamžicích, kdy si čas pootevře dvířka až k myšlenkám, právě tehdy nám dává nejvíce pocítit svou pravou podstatu - totiž vzácnost. V obyčejném sychravém odpoledni by se možná mohlo zdát, že nic jako čas vlastně neexistuje, ale... občas je člověku dovolena ještě jedna věc, a sice pocítit tok času, a mnohdy jsou to právě tyhle chvíle, na které by člověk snad nejraději zapomněl.

Toho víkendu se stalo všechno. Jsem si naprosto jistá, že ještě nikdy v životě jsem emoční škálou všeho druhu neprolítla tak rychle, jako za oněch osmačtyřicet hodin.


Sobotní ráno jsem se probudila nervózní, ale zároveň nadšená, protože tento den měl vejít do dějin jako den, kdy konečně se vší slávou obdržím to lejstro, potvrzující že jsem zdárně dostudovala - chystala jsem se na promoce. Vzpomínám si, že jsem ten den měla ustavičné nutkání ohlédnout se zpátky za všemi těmi roky, za každou jednou zkouškou, za vším tím stresem a panikařením... a byl to vážně zvláštní pocit, vědět, že už je to opravdu pouze za mnou. Kdybych v tu chvíli mohla, vrátila bych se v čase za svým o tři roky mladším já trhajícím si vlasy a dokola opakujícím "Proč já to vlastně všechno dělám?" a "To přece nemůžu nikdy zvládnout!!", a pravděpodobně bych poklepala tý trosce po ramínku se slovy "Vydrž holka a užij si každou jednu minutu, já už to mám za sebou!"

Když přišlo "na věc" a aulou se neslo mé jméno a já vycupitala po těch pár schodech na pódium, připadala jsem si ještě zvláštněji než toho rána. Všichni ti tleskající lidé, blikající fotoaparáty a kdesi v davu můj táta, kterej v ten moment zamáčkl snad největší slzu v životě. A tak jsem tam stála, rozpačitě se usmívala a v duchu mě napadlo, jak neskutečných se mi těch pár vteřin zdá.

Celý den byl plný nostalgie, úsměvů a dobrého jídla... prostě perfektní. Můj pětiletý kocourek slavil po svém kočičím způsobu s námi. Byl pořád někde na blízku a večer, ještě, než jsem šla spát, jsem se s ním na chvíli mazlila.

Druhého dne ráno byl mrtvý.

Když jsem vstala, netušila jsem to, ale cestou z pokoje jsem na chodbě narazila na tátu, jak sedí na schodech. Zprvu mi ani nebyl schopný říct, co se vlastně stalo. Nebudu zacházet do detailů... ale celý ten proces, kdy jsme se o jeho tělíčko museli postarat, od prvního pohledu pod plachtu, kterou byl provizorně zakrytý, až po poslední vrstvu hlíny byl nekonečný a milionkrát neskutečnější než těch pár vteřin potlesku v univerzitní aule. Připadala jsem si jako v nějakém hloupém filmu, a po prvotním šoku jsem střídavě celou tuhle proceduru probrečela.

Teď, po měsíci, si pořád nemůžu zvyknout na to, že už tady vážně není. Všude ho vidím, každé ráno, když odcházím z domu a pokaždé, když se vracím zpátky... Ty malé denní kočičí rituály se mi zkrátka až příliš vryly pod kůži, a nejenom ty rituály… A ačkoli to bohužel není poprvé, co jsem někoho nenávratně ztratila, a člověk by si mohl říct, vždyť to byla "jen kočka", proto mi nebude míň chybět. Stýská se mi nesmírně a není způsob, jak se vrátit zpět v čase, a ještě neodcházet spát...


Jane.
 

1 person judged this article.

Comments

1 beallara beallara | Web | 20. october 2016 at 21:31 | React

Nádherné povídání, ještě hezčí vzpomínka...zůstane v Tobě navždy :-)  :-)
Mám tři a nedokážu si vůbec představit, že bych se měla loučit a navždy :-(  :-(  :-(
Držím palce :-)

2 Katrin Katrin | Web | 21. october 2016 at 16:08 | React

Strašně smutný, ale vím, jaké to je přijít o člena rodiny. Prakticky před rokem nám umřel pejsek, dodnes na něj moc vzpomínáme!

3 Jane Jane | 28. december 2016 at 20:09 | React

[1]: Děkuji moc!

[2]: To mě mrzí, naprosto ti rozumím...

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 12. march 2017 at 21:49 | React

Velmi smutné. Často zjistíme, co jsme měli, až když to ztratíme. Ale někdy víme moc dobře, co jsme měli, když to ztrácíme. A to, když ztratíme, tak je to hotová katastrofa... je mi líto, že přesně to tě potkalo. Čas je mrcha. Jediné, co nám nechává, jsou vzpomínky. A to je žalostně málo - ale vůbec nic s tím nenaděláme.

5 Jane Jane | 21. april 2017 at 13:35 | React

[4]: Děkuju...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement