Kým chci být až vyrostu

28. january 2017 at 21:18 | Jane.
Rozhodla jsem se správně? Má to, co dělám nějaký smysl? Kam mě mé rozhodnutí přivede?

Tyhle otázky si pravděpodobně čas od času položí každý z nás. A pokud jste právě v tomhle dotazníkovém stádiu života, tak vás možná napadají stejně expresivní odpovědi, jako mě. Kam mě to všechno jednou přivede…

Vždycky jsem samu sebe považovala za člověka, který se řídí především rozumem. Samozřejmě pominuli období zhruba okolo šestnáctého roku života, kdy jsem občas mozek schovávala hluboko do kapsy a raději místo něj hlavu zdobila brýlemi (asi tušíte jakou měly barvu), ale o tom snad někdy jindy…

Racionalita je zkrátka má parketa.


Už druhý den brečím. Prostě sedím uprostřed pokoje a brečím. Ne nepřetržitě - rozumějte, člověk musí taky někdy jíst a občas taky usnout a vůbec dělat takový ty normální lidský činnosti, však víte, co myslím - ale za posledních osmačtyřicet hodin jsem vybrečela víc slz než za posledního půlroku.

Přišlo to najednou, z ničeho nic, v podstatě bez vnější příčiny, až jsem si někdy uprostřed toho všeho uvědomila, že nejsem šťastná. Jak je to možné? Proč nejsem šťastná, když dělám všechno správně? Učím se, chodím do školy, cvičím a taky hodně čtu, sem tam zajdu na víno s kamarádkou prodiskutovat intelektuálně náročnější témata typu "co se kde šustlo", prostě žiju vcelku obyčejný život, troufám si tvrdit normální třiadvacetiletý holky. Tak co se to se mnou najednou stalo?

Nevím… ale řeknu vám jedno, kdyby život nebyl jednosměrka, tak bych na první možný zastávce vystoupila, chvilku si tam pobyla a pak se loudavým krokem vydala zpátky do roku zhruba tak mínus čtyři.

Na jednu stranu vím, že když budu pokračovat v tom, co dělám teď, což je mimochodem velice racionální řešení mého pseudoproblému - jak jinak, tak se mi pravděpodobně nebude vést špatně, ale poslední dva měsíce se nemůžu zbavit vtíravé otázky, jestli by mi nebylo líp, kdybych se před čtyřmi lety rozhodla jít studovat to, co by mě opravdu bavilo, byť by to byla méně perspektivní volba než to, čím se zabývám doteď... Možná bych byla šťastnější, ale možná bych se taky ocitla přesně tam, kde jsem teď. Je toho na mě teď nějak moc…

V posledních dnech je každodenní dění nebo spíše nedění docela dost ubíjející. Teď, možná nejvíce za uplynulé čtyři měsíce, co jsme se viděli naposledy, mi chybí můj kocour, ten měl totiž odpověď na každou otázku. Když mě člověčí život sral, tak jsem zašla za tím chlupatým čtyřnohým smraďochem, podrbala ho za uchem a všechno se najednou zdálo být tak nějak snazší. Ale v tom ostatně vězí krása zvířat - dočkáte se od nich jen prostého pochopení bez zbytečných omáček kolem typu "to bude zas dobrý" anebo naopak "vždyť by to mohlo být tisíckrát horší". No, ale to bylo před čtyřmi měsíci…

Nikdy jsem pořádně nevěděla, kým chci být, až vyrostu, jenomže ono "vyrostu" se vždycky zdálo být hrozně daleko. Co ale dělat, když nevím, kým chci být až vyrostu, ale přitom už jsem dospělá?

Možná mám prostě jen strach dovolit si vyrůst, ačkoli tahle volba není tak úplně na mně, to se prostě člověku stane, ani neví jak. Mimochodem, proč vlastně chtějí být děti dospělé? Co jsem si proboha myslela, když mi bylo osm? Kdybych se tenkrát rozhodla racionálně, tak nikdy nevyrostu. Ale to bych nebyla já, já prostě musela za každou cenu vědět, jaký to bude, až mi bude dvacet.

A pointa? Hmm…


Jane.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Invisible H Invisible H | Web | 28. january 2017 at 23:27 | React

Takový pocit mám přesně teď. Kvůli tomu jsem vlastně šla na gympl, abych měla ty krásné 4 roky, za které si třeba uvědomím, co chci se svým životem dělat. A ono prd.. Čeká mě maturita a jsem na tom vcelku úplně stejně, no, vzhledem ke své už "vyspělosti" jsem na tom vlastně mnohem hůř. A bojím se, že na to nepřijdu nikdy..

Krásně píšeš, mimochodem :))

2 Jane Jane | 29. january 2017 at 11:05 | React

[1]: Ty asi budeš moje ztracené dvojče :-D! Taky jsem šla kdysi na gympl z naprosto stejného důvodu, no, a po čtyřech letech vysoké si pořád kladu tu stejnou otázku... Tak ti aspoň přeju hodně štěstí u matury! A děkuju :-).

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 12. march 2017 at 21:42 | React

Článek mě velmi oslovil. Ve svém okolí mám docela hodně lidí, kteří už už končí vysokou školu a tak nějak nevědí, co se sebou. Školu nějak skoro doklepali, ale moc je nebavila, práce se sice rýsuje, ale vlastně ji nechtějí dělat. Abych pravdu řekla, mám částečně podobné pocity - přestože jsem si školu nemohla vybrat lépe, tak prostě nevím, co budu dělat a nevím to vůbec. Ale kupodivu mi to zatím nevadí a přestože jsem jinak obsedantní plánovač a všechno musím mít nalajnované a vždycky jsem věděla, kam chci dál, tak najednou prostě nevím. Nevím s velkým N. Ale vím, kým chci být, až vyrostu, a toho "vyrostu" už se nebojím - a tvoji racionalitu nepotěším, ale vím to díky tomu, že se mi podařilo pohlédnout do vlastního nitra nikoli rozumem a analýzou, ale tichem a meditací. Může to znít šarlatánsky, ale oni ti mystikové věděli, proč to dělají... tak píšu tenhle komentář s nadějí, že ti třeba alespoň maličko pomůže... a kdyby nepomohl, tak že ti alespoň udělá radost, že ti někdo napsal komentář. Byť je dlouhý jako Rokycany... Někdy je krize ta nejlepší šance jak vyrůst. Doufám, že ta tvoje brzy pomine a že díky ní pochopíš to, co pochopit chceš. Hodně štěstí!

4 Jane Jane | 21. april 2017 at 13:43 | React

[3]: Moc děkuju za tvůj komentář! Občas na člověka asi musí padnout nějaká ta depka... a jak si ten článek po sobě s odstupem času čtu, tak jsem ráda, že dnes už se cítím daleko lépe!

5 Elwin Elwin | Email | Web | 1. may 2017 at 18:29 | React

Hehe, co bude za 3 roky, až - dá-li bůh a strana - dodělám PhD, je ve hvězdách. A proč jsem se na to dala? No jasnéééé, protože nevím co se sebou. Protože si stále říkám, že nejsem pořádně dospělá na to, abych žila dospěláckej život, nejsem dost dospělá na to mít chlapa a děti a práci a co já vím? A tak vlastně odbočkama dělám věci, co mě baví, nějak se připravuju na cosi... meh. 26, kámo, letos 27.

Až já budu velká, budu psát do suepr časopisu a učit prcky na vysoký literaturu. Tak.

6 Jane Jane | 25. june 2017 at 15:53 | React

[5]: Tak to tě upřímně obdivuju, mě už docela hrabe z navazujícího... Ale jinak to mám úplně stejně.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement