Po dvacáté čtvrté

24. june 2017 at 23:05 | Jane.
Pár dní nazpátek jsem měla narozeniny, dvacáté čtvrté narozeniny.

Den jako každý jiný? Pravděpodobně ano, ale jak to tak bývá, když má člověk narozeniny, začne o životě, alespoň na chvíli, přemýšlet o kousek více než obvykle. Mít dvacet čtyři není ani zdaleka takové, jak jsem si to před pár lety představovala. Dokonce bych řekla, že je to jeden z nejpitomějších milníků, kterého jsem se prozatím dožila.

Samozřejmě, že to neplatí pro každého, věřím, že existuje spousta mladých lidí, kteří mají ve dvaceti čtyřech, jak se tak říká "jasno" a "pořešeno", ale já k nim tedy rozhodně nepatřím.

Dvacet čtyři je zvláštní číslo, je to číslo, které o vás prozrazuje, že už jste přeci jenom nějaký ten pátek považováni za dospělého jedince, ačkoli se tak zatím ani zdaleka necítíte. Je to číslo, které vám nedovoluje ospravedlňovat věci, které jste doposud nestihli anebo naopak kompletně zvorali tím, že je vám přece "jen dvacet", protože to už tak úplně není pravda, a to vzhledem k faktu, že ke čtvrtstoletí to máte, co by kamenem dohodil.


Je to číslo, díky kterému vás okolí začne častovat nepříjemnými otázkami typu - Kdy už si konečně někoho najdeš? Kdy už budu babičkou? Jak dlouho ještě hodláš studovat?...

Je to věk, kdy člověk hledá sám sebe. A také je to věk, kdy v případě onoho hledání toho, kým vlastně jsme, nás naše milované okolí dovede výše zmíněnými otázkami a jim podobnými dotazy, nehledě na naše vlastní přání a sny, přivést do daleko větší depky, než ve které jsme už předtím byli.

Občas mám pocit, že sedím uprostřed všeho toho dění na pohodlné židli a z toho bezpečného kusu nábytku pozoruju, jak život okolo mě prostě plyne. A jak se tak dívám kolem sebe, vidím své bývalé spolužáky, jak zakládají rodiny, svatba, stěhování, první dítě, druhé dítě… jiní cestují po všech koutech světa anebo bydlí v zahraničí natrvalo… další budují kariéry, rozjíždějí vlastní podnikání… a jiní už mezi námi nejsou… A já stále sedím tam, kde to všechno začalo, a přemítám, kam to všechno vlastně vede.

Lidské osudy jsou zkrátka různé. Nevěřím tomu, že existuje špatný anebo dobrý život, věřím v to, že existují špatné a dobré životní období. Nic netrvá věčně, ani pocit mizérie, strachu či nejistoty, co s námi bude. Kdybych měla spočítat okamžiky, kdy nevím, co sama se sebou, asi bych tenhle příspěvek do internetového časoprostoru nikdy nedopsala… Ale jedno vím jistě, každý má zkrátka své vlastní tempo a jednoho dne tohle všechno bude dávat smysl, snad to ale bude dříve, než se z cesty stane cíl.


Jane.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Eliss Eliss | Web | 25. june 2017 at 10:25 | React

Já mám 22 a připadám si, že nevím co v životě vlastně chci, snad se to časem vyjasní ;-)

2 Jane Jane | 25. june 2017 at 15:50 | React

[1]: No, taky v to doufám!

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. june 2017 at 15:56 | React

Mám pocit, že okolí člověka častuje nepříjemnými otázkami vždycky a za každých okolností. Buď je to "kdy už si konečně někoho najdeš?" nebo "proboha, ty se chceš takhle brzy vdávat?!". Stejně u dětí: "a kdy budu mít vnoučátko?" se nutně musí střídat s "takhle brzy mít dítě, no máš ty vůbec rozum?". Zkrátka: nezavděčíš se :-D
Okolí to chce prostě do určité míry vypnout a neřešit. Však ono to všechno časem vykrystalizuje, ať už si říká, kdo chce, co chce :-)

4 Jane Jane | 26. june 2017 at 12:03 | React

[3]: Naprostá pravda! Někdy mám pocit, že bez "keců" se neobejde vůbec nic :D...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama